Určení

Ten den dopoledne trénoval Will v aréně. Počasí bylo nic moc. Nebe se zatáhlo a foukal slabý vítr. Po zemi se povalovaly první spadlé listy. A on se dnes v noci moc nevyspal.

Nejdřív nemohl usnout, a potom se mu zdálo o mámě a o chlápkovi z fotky na půdě. A o tom pak přemýšlel celé ráno. Pořád ho napadala otázka, kdo by mohl být jeho otec. Už se tím zabýval častokrát a vždycky se mu nakonec nějak podařilo zapomenout. Ale teď na to nemohl přestat myslet.

Hned po snídani se vydal do arény. Teď ráno tam ještě nikdo nebyl. Přešel ke stojanu se zbraněmi a začal si vybírat dýky. Moc se na to ale nesoustředil a v duchu myslel na svého otce.

Už pomyslně vyřadil Poseidona, protože žádný kladný vztah k vodě neměl. Ani Zeus nepřipadal v úvahu. Will si nikdy nepřipadal, že by měl v povaze vůdcovství a navíc se cítil nesvůj při bouřce.

Nakonec si vzal pět nožů a šel si vybrat terč. Zastavil se před jedním, který ještě nebyl tolik opotřebovaný, a přitom mu hlavou bleskla myšlenka, že už by zase potřebovaly opravit. Táborníci byli vůbec mistři, pokud šlo o destrukci terče.

Will se tedy postavil před terč a vytáhl první dýku. Zamířil a hodil. Nůž se do terče zabodl, ale někam u okraje. Sebral další dýku a už zase začal přemýšlet o otci.

Héfaista taky vyřadil, protože nikdy nebyl nějak nadprůměrně šikovný v montování. A ani jako Apollónův potomek se necítil. Proti hudbě nic neměl, ale že by se byl schopný naučit hrát na nějaký nástroj nebo složit báseň? To rozhodně ne…

Vrátil se k hodu. Potěžkal dýku a zadíval se na cíl. Tentokrát zamířil důkladněji. Trefil se do poloviny terče. Svůj výkon okomentoval prostým: „Sakra…“ a zvedl další dýku. Znovu hodil, ale tentokrát si dával pozor na správný pohyb v zápěstí. Nůž se zapíchl kousek od středu. Sehnul se pro další dýku a znova se zahloubal do myšlenek.

Zbývá mi Hermés, Áres a Hádes, pomyslel si a snažil se vymyslet ještě něco, čím by mohl jednoho z nich vyřadit.

Proč bys mi nemohl poslat alespoň nějaký vzkaz, řekl si v duchu, tati… Mrzelo ho, že se jeho božský rodič ještě neukázal. Už dávno se smířil s tím, že prostě nikdy nebude žít v úplné rodině. Ale vadilo mu, že neví, kdo je jeho otec. Také ho to podněcovalo k domněnce, že o něj otec nestojí. Co když třeba ani neví, že existuju?

Potom se začalo dít něco podivného. Nejprve se Willovi vytrhla dýka z ruky a vznesla se do vzduchu. Hned se k ní přidaly dýky z terče a ta zbylá, která mu ještě před chvílí ležela u nohou.

K levitujícím dýkám se přidal ještě asi tucet zbraní, jež zničehonic přiletěly od stojanu. Pak se všechny předměty pohnuly a seřadily se do tvaru obřího kopí. Potom se přeskupily na meč a nakonec na přilbici.

Will na to všechno užasle zíral. Chvíli byl úplně zmatený. Pak mu došlo, co se děje. Nepochybně to bylo znamení, které mu seslal jeho otec. V tom případě…

Nedomyslel to, neboť vzápětí spadl z vrcholku vznášejícího se útvaru meč a zabodl se do písku. Will okamžitě strhl ze vzduchu jeden štít a skrčil se pod něj. Hned potom všechny zbraně popadaly na zem. Do štítu dvakrát něco narazilo, ale díkybohům to přestál.

Když déšť kovu ustal, vylezl Will zpoza štítu a rozhlédl se po aréně. „Můj otec je Áres,“ řekl užasle. A potom se pustil do úklidu zbraní.

Mezitím už přišla do arény nějaká dívka a trochu kriticky pozorovala ten nepořádek. Pak už Will odnesl ke stojanu poslední nůž a proběhl kolem ní do hlavní budovy, aby oznámil své určení Paní S.